EquiTV.cz

Stefano Grasso: V parkuru má fotograf víc šancí, v dostizích jen okamžik

Od Royal Ascotu po O2 arenu. Světoznámý italský fotograf Stefano Grasso v podcastu EquiRadia vzpomíná na slavné koně své kariéry, vrcholné parkurové i dostihové akce a vysvětluje, proč je dobrá fotografie vždy mixem zkušenosti a instinktu.

English version of the podcast is HERE

 

Stefano, kvůli práci jste procestoval svět a navštívil bezpočet zemí. Co vás napadne jako první, když se řekne Česká republika?

Dobrý den všem, tady je Stefano a jsem moc rád, že tu můžu být. Jako oficiální fotograf Global Champions Tour musím říct samozřejmě O2 arénu. Je to úžasná lokalita a Prague Playoffs je jedna z nejlepších parkurových show, které ve světě máme. A je to skvěle odvedená práce.

V Česku jste dosud pracoval jen na Prague Playoffs. Nelákala vás někdy třeba Velká pardubická, naše legendární steeplechase?

Já jsem Velkou před lety už jednou navštívil a bylo to úžasné. Jel jsem tenkrít do Pardubic s tím, že bude deštivý den a budeme mít o něco dramatičtější snímky, ale nakonec bylo slunečno. Krásně jsem si to užil, Pardubice jsou fantastické. A dodnes vzpomínám na mistra Josefa Váňu. Jednou jsem si s ním udělal i společnou fotku, bylo to tuším v Miláně. Takže miluji Pardubice a miluji překážkové dostihy. Mnohokrát jsem cestoval na festival do Cheltenhamu a samozřejmě také do Aintree na Velkou národní. Mrzí mě, že jsem se do Pardubic dostal jen jednou, rád bych tam jel znovu.

Vy jako fotograf pokrýváte jak parkur, tak cvalové a klusácké dostihy. Je některý z těchto velmi odlišných koňařských světů vašemu srdci bližší nebo jsou vaše preference stejně pestré jako vaše portfolio?

Musím říct, že tuhle práci dělám na sto procent, sto deset procent. Začínal jsem s focením klusáckých dostihů v Itálii, protože jsem pracoval na malém závodišti na severovýchodě Itálie, v Terstu. A ze své kanceláře jsem měl výhled na pracující klusáky, takže ta vášeň začala tam a pak jsem se stal oficiálním fotografem Varenneho, velmi slavného italského klusáka. Pak jsem začal fotit i cvalové dostihy a nakonec jsem začal dělat parkury. Šestadvacetkrát jsem fotil klusáckou Prix d’Amerique v Paříži, mnohokrát jsem mapoval i mítink v Hongkongu. V roce 2011 jsem začal jako oficiální fotograf Global Champions Tour a jsem hrdý na to, že tady v Praze oslavím svou stosedmdesátou akci na okruhu Global Champions. To je velké číslo. Ale pokud bych měl říct svou osobní preferenci, to je těžké říct. Mám rád sport i dostihy, mám rád koně. Vždy se v nich snažím najít emoci, sílu a radost, to spojení mezi jezdcem a koněm.

Takže je ve vašem srdci dost místa pro všechny koně.

Ano, ano, a pak samozřejmě také rád cestuji. Loni jsem si například moc užil olympijské hry v Paříži a hezké to bylo i předtím v Tokiu. Rád se setkávám i s novými kulturami a různými lidmi. Díky této práci mám mnoho přátel po celém světě. Mám štěstí, že můžu dělat to, co dělám.

Začněme úplně od začátku. Vím, že váš první fotoaparát, legendární Rolleiflex, vám dal otec. Propadl jste focení okamžitě, nebo ta vášeň přišla postupně?

Přesně tak, dostal jsem italský Rolleiflex Biottica. Nebylo to úplně hned, byl jsem opravdu mladý. Bylo mi patnáct nebo šestnáct let. Když vás to začne bavit v tomhle věku, fotíte nejprve všechno. Pamatuji si, že jsem strávil hodiny a hodiny focením racků u moře v Terstu, kde jsem žil. A pak se ta vášeň dál rozvíjela. Po deseti letech jako amatér jsem přešel mezi profesionály. A pak znovu, musíte být zvědaví a musí vás všechno zajímat. S přibývajícími zkušenostmi si postupně vytrénujete oko, abyste dokázali vybrat nejlepší záběr, nejlepší snímek. Zejména v jezdeckém světě musíte také vědět, kde stát a kde se pohybovat, v tomhle zkušenosti hodně pomáhají.

Na to jsem se chtěl zeptat. Jak těžké pro vás kdysi jako pro začínajícího fotografa bylo dostat se do zákulisí jezdeckých akcí? Protože budování kontaktů je v tomto odvětví poměrně důležité.

Když to vezmu z dnešního pohledu, z mé strany je mladá generace velmi vítaná. Mají štěstí, protože technologie se vyvíjí velmi rychle, takže s dnešními digitálními fotoaparáty a postprodukcí je focení snazší než dříve. Představte si, že před pětadvaceti lety jsme neměli digitál. Museli jsme fotit na kinofilm a měli jsme jen šestatřicet políček. 36. Upřímně řečeno, dnes už bych nebyl schopný tímhle způsobem fungovat. Tajemství každopádně spočívá v tom být trpělivý a postupně tu vášeň rozvíjet. Ale nejprve musíte respektovat všechny lidi zapojené do tohoto světa a respektovat pravidla, protože fotíte koně. Disciplína je na prvním místě.

Jak jste zmínil, na začátku své kariéry jste fotil různé sporty jako jachting, atletiku, basketbal nebo ragby. Jak se od toho všeho liší focení jezdectví?

No, liší se tím, že koni jako fotograf prostě nemůžete říct, co má dělat. A pak musíte kdykoli očekávat něco nečekaného a bát na to připraveni. Focení ostatních sportů je řekněme o něco snazší, protože jsou to lidé. Můžete s nimi mluvit a pokusit se s nimi domluvit na zorganizování konkrétního záběru, to s koňmi samozřejmě není možné. Tady ale znovu pomáhají zkušenosti. Například tady v aréně musíte vědět, kde zůstat. Jako oficiální fotograf Longines se musím soustředit hlavně na překážku Longines. Na dnešní Grand Prix budu zase pracovat s fotografem na dálkový odpal, třeba zdejší aréna je fantastická a určitě využiju její fotogenickou střechu. Takže musíte vyprávět příběh, kde se nacházíte, protože detailní záběry na skocích se dají udělat kdekoli. Musíte zarámovat subjekt, kombinaci koně a jezdce, v situaci a místě, kde se nacházejí.

Fotit dostihy a parkury je něco úplně jiného. Jaké schopnosti potřebuje fotograf při zachycování těchto odlišných disciplín?

V dostizích je jeden záběr, který za žádnou cenu nesmíte propásnout, a to je u cílového mezníku. V parkuru máte přece jen více příležitostí, jak ulovit ten správný záběr. Samozřejmě si před soutěží musíte najít nejlepší pozici, abyste co nejlépe nafotili co nejvíce skoků, které můžete mít. V dostizích se neobejdete bez záběru doběhu na cílové čáře, to je samozřejmě největší problém. A když pracujete s velkými teleobjektivy, jste poměrně daleko a musíte si hrát s perspektivou. Do toho se může měnit počasí, to je ten největší rozdíl. V parkuru se často soustředíte na konkrétní skoky jako já tady na Longines. To si většinou nafotím už v prvním kole a pak můžu v rozeskakování třeba zvolit jinou strategii. Dnes nás čekají dvě kola, takže řekněme, že se otevírá víc možností najít dobré záběry. Ale kdykoli vás může něco překvapit. Třeba včera jsem během ligy pracoval s dálkovým odpalem a pět minut před startem začal zlobit nějaký kabel, tak jsem ho musel vyměnit. Někdy může být problém i v takovéto malé věci. Jste připraveni na všechno a pak přijde taková drobnost, která všechno rozhodí.

V parkuru tedy máte více šancí ulovit ten správný snímek. Říkám si ale, že to v dnešní době vlastně platí i pro dostihy. Se současnými možnostmi můžete snímat cíl z více úhlů včetně fotoaparátů na dálkový odpal pod bariérou. Když třeba pozoruji našeho společného přítele Franka Sorgeho z Berlína, ten provozuje agenturu se vším všudy, která dodá snímky dostihu ze všech perspektiv…

Frank Sorge, kterému říkáme Frankenstein, je jedním z mých nejlepších přátel. V prosinci spolu pojedeme do Hongkongu. A ano, on je úžasný v tom, jak neustále nastavuje spoustu fotoaparátů kolem. S těmi různými úhly si hrajeme zvláště v Americe na Breeders' Cupu. Je kolem toho hodně práce, ale když se to podaří, je to satisfakce.

Mimochodem, pracujete sám, nebo máte na místě také tým kolegů jako má Frank?

Obvykle pracuji sám, ale mezi profesionály si pomáháme. Pokud se nedostanu na nějakou pozici, je běžné, že si s kolegy vzájemně snažíme vyjít vstříc. Řekneme si: Dobře, já zůstanu tady a ty běž tam. A pak mezi sebou sdílíme záběry. Samozřejmě existuje nějaká profesní žárlivost, ale mezi profesionály a přáteli jako jsou Tomáš Holcbecher nebo Stefan Lafrentz si pomáháme. Zvláště na velkých událostech jako jsou olympijské hry, mistrovství světa a tak dále.

Co je při snaze o zachycení dokonalého okamžiku na závodišti nebo kolbišti klíčové – technická zručnost a načasování, nebo se po těch letech spoléháte více na instinkt?

Řekl bych, že je to obojí. Jistě, načasování hraje velkou roli a pak i instinkt. Někdy ale stačí jen trocha štěstí. Kolikrát o snímku dlouho přemýšlíte už v předstihu a když všechno vyjde, jak má, jste šťastní. Musíte předem vědět, co chcete. Dobrá technika hodně pomáhá, ale může vás nechat i na holičkách. Jak jsem říkal před chvílí, stačí hloupá věc jako kabel, který dobře nesedí, a už máte problém.

Nacházíme se v O2 aréně. Vítězství v Super Cupu nebo Super Grand Prix je pro jezdce a tým koně velký moment. Měl jste jako fotograf nějaký podobný průlomový moment nebo snímek, který ne že změnil vaši kariéru, ale posunul ji kupředu?

V tomhle ohledu musím zdůraznit velmi dobré vztahy, které mám po těch letech se všemi jezdci na scéně. Jsem hrdý na to, že máme mezi sebou korektní vztahy, což mi umožňuje se s nimi často na něčem domluvit. Třeba v okamžiku oslav po vítězství. Třeba Scott Brash vyhrál před lety v Dauhá a před čestným kolem jsem za ním zašel a poprosil jsem ho: „Scotte, můžeš se mi prosím podívat do objektivu, až budeš slavit? Budu tam.“  A on, že „žádný problém, Stefano.“ To jsou velmi důležité momenty, kde hrají svou roli emoce. Současní jezdci jsou velmi profesionální a vědí, že jsem oficiální fotograf, takže se moje snímky následně všude objeví. Proto se rádi řídí mými malými pokyny. Samozřejmě jdu vždy pogratulovat vítězi, ale zároveň se snažím najít dobrý snímek. Důležité ovšem je respektovat při tom všem i ostatní fotografy.

Jak poznáte, že máte v rukou skutečně výjimečnou fotografii a jak často se to během roku ve vaší standardní rutině stává?

To je dobrá otázka. Někdy si tu kvalitu a emoci, kterou snímek zachycuje, neuvědomíte hned a dojde vám to až později. Za normálních okolností to ale na vás dýchne už ve chvíli, kdy záběr vidíte v hledáčku před zmáčknutím spouště. Tam se uplatňuje ten instinkt a zkušenost. Jasně, když pak otevřete notebook a prohlédnete si fotky pořádně, tak řeknete: „Je to v pořádku, je to dobrý snímek.“ Vybavuji si, jak jsme tuhle seděli s Frankem Sorgem na Royal Ascotu v tiskovém středisku. A my si vždycky díváme přes rameno, když upravujeme snímky. A on říká: „Ó, to je pěkný záběr.“ Já na to „Ano, děkuji ti, Franku.“ a on pak smečuje: „Máš prostě dobrý fotoaparát, příteli.“ My se vždycky hodně nasmějeme. Musíme být vždy pozitivní, i když i v této práci jsou někdy jako všude jinde i nelehké momenty. Ale musíme se přes to přenést a nikdy se nevzdávat. Absolutně nikdy se nevzdávat, protože máme štěstí, že můžeme dělat tenhle job.

Zmínili jsme vaši práci pro Global Champions, ale i klusáka Varenne a pracoval jste i pro Godolphin. Na jaké další věci jste hrdý?

Pocházím z Terstu a tam je velmi slavná historická regata Barcolana. Začalo to kdysi jako amatérská regata, dnes je už profesionální a potkávají se tam profíci s amatéry. Při startu v Terstském zálivu stojí na stejné startovní čáře téměř dva tisíce lodí. A já jsem hrdý na to, že jsem byl první, kdo našel nejlepší snímek s Farro de la Victoria, což je maják v Terstu, a loděmi za ním. Bylo to díky pilotovi vrtulníku, který se dostal velmi blízko k majáku a já jsem udělal velmi pěkný snímek. Jsem na to hrdý. Pak jsem přestal jachting fotit, protože tak působil další velmi dobrý kolega, oficiální fotograf pro America’s Cup. A já jsem se pak přesunul ke koním, tam jsem si mnohem jistější.

Za svou kariéru jste samozřejmě portrétoval množství slavných koní, jezdců, trenérů a tak dále. Je asi těžké vybrat z nich jen  několik. Ale kdybyste měl říci koně, na jejichž snímky jste opravdu hrdý, kteří by to byli?

V první řadě musím zmínit hvězdného klusáka Varenneho, s ním jsem pořídil v roce 2002 velmi slavný snímek na milánském San Siru před italskými vlajkami. Měl tenkrát obrovské množství fanoušků. Další krásné vzpomínky mám na plnokrevníka Falbrava, kterého jezdil Frankie Dettori. Jako italský kůň zvítězil v Japonsku a také v Hongkongu. Byl to nádherný kůň a jsem hrdý na to, že jsem ho mohl fotit. Navíc znám velmi dobře jeho majitele, to je opravdu krásná vzpomínka. V parkuru mám hodně oblíbených koní, hodně se mi líbí třeba Checker 47, který vyhrál olympijské zlato v Paříži. Je to i proto, že mám lidsky rád Christiana Kukuka.

A musíme dodat, že právě Varenne je na tapetě vašeho mobilního telefonu…

Přesně tak. Je to možná můj nejslavnější snímek a dokonce vyhrál nějaké ceny. A vidíte to, zrovna v tomto případě jsem si v dané chvíli vůbec neuvědomil, že z toho vyleze tak pěkný záběr. Došlo mi to až později. A dnes je to jedna z mých nejslavnějších prací.

Když se na tuhle fotku dívám, z koně v popředí i vlajek za ním je cítit obrovská hrdost. Je to velmi italský snímek.

Ano, přesně. Je to i tím, že Varenne byl opravdu superhvězda. Jako jediný kůň měl své vlastní tiskové oddělení, všude visely jeho plakáty a po celém světě ho provázela spousta fanoušků. Pamatuji si na jeho pařížské úspěchy, dvakrát vyhrál Prix d‘ Amerique a pak v dubnu zvítězil ve Stockholmu. Vzpomínám i na New York, byl to opravdu fantastický kůň. Letos 18. května mimochodem oslavil třicáté narozeniny. Mezitím už ukončil kariéru plemeníků, ale dal spoustu dobrých koní. Jel jsem ho navštívit i v důchodu, fotil jsem ho doma ve stáji. Jsou to krásné vzpomínky a je hezké, když veškerá ta tvrdá práce v zákulisí přinese své ovoce. A na této vysoké úrovni je to náročné vždycky.

Jak plánujete svou sezónu s veškerým tím cestováním? Umím si představit, že to asi není snadné.

Opravdu to není snadné. Zaprvé, rád plánuji předem, protože nedělám jen parkury a dostihy, ale fotím třeba i arabské koně. Teď po Prague Playoffs budu mít pár dní volna v Římě, kde žiji, a zastavím se ve svém studiu. A pak letím do Dauhá na Supreme, závěrečnou arabskou show sezony, po níž budou následovat dostihy v Hongkongu. A příští rok to zase začíná nanovo, kalendář bude hodně naplněný. Člověk musí být vždycky připravený na hodně cestování, vyčerpávající jsou hlavně ty dlouhé lety. Hodně plánování vyžaduje i fotografické vybavení – mít všechno v nejlepším stavu včetně náhradních věcí, abychom byli připravení pokrýt největší události světového jezdectví a dostihů.

Kolik snímků vlastně pořídíte za jedno odpoledne? Je to vůbec možné odhadnout, nebo je to úplně mimo vaše vnímání?

Pokud se zeptáte mého editora, řekne vám, že fotím příliš mnoho. Už hrozil, že mi usekne prst. Jak jsem už řekl, v současné době fotíme příliš mnoho, protože máme digitál a neustále se snažíme najít dokonalý záběr. V normální dvouhvězdové soutěži záleží na tom, kolik startuje koní. V první dnešní soutěži skákalo 60 koní, i s rozeskakováním to dělalo nějakých osm set fotek. Všechno to posílám svému editorovi v Itálii, který to projde a upravuje. U Grand Prix jako je ta dnešní vyfotím minimálně dva tisíce záběrů.

Když si představím celý rok, to musí být docela výzva, archivovat všechny ty megabajty a terabajty…

Přesně tak. Už jsem utratil a dál utrácím malé jmění za pevné disky, protože záloha – samozřejmě dvojitá nebo trojitá – je v téhle práci velmi důležitá. A pak, když jsou snímky upraveny, musíme je opatřit popisky, aby se v databázi dalo vyhledávat podle jména koně nebo jezdce. To všechno znamená spoustu práce.

Fotíte nejlepší světové jezdce, ale co vy sám? Jezdíte také na koních, nebo dáváte přednost tomu být oběma nohama na zemi?

Nemůžu říct, že bych se bál, ale upřímně řečeno, pořádně jsem seděl na koni jen jednou. Prosím, nesmějte se, ale bylo to na Lipicánovi, protože v Terstu jsou slavní bílí lipicáni. Jednou jsem se posadil, samozřejmě na jízdárně, a absolvoval jsem malé kolečko. Víc jsem se ježdění ale nevěnoval. Ne proto, že bych měl respekt, chybí mi na to prostě čas. Ale rád bych.

Dokážete někdy odložit fotoaparát a jednoduše si užít dostihy nebo závody jako fanoušek? Nebo se vždy přistihnete, že v hlavě komponujete záběry, i když zrovna nejste v akci?

Bohužel to druhé, je to úplně bláznivé. Protože když jsem na cestách za koňmi, můj mozek neustále hledá správné momenty a záběry. Prostě nejsem na dovolené. A když jedu na dovolenou, zrovna minulý týden jsem byl čtyři dny se svou ženou v Istanbulu, beru si jen malý fotoaparát. Když jste ale někde pracovně, je velmi těžké odložit fotoaparát a chvíli relaxovat. To prostě nejde.

Jste dobrý rodinný fotograf?

No, je to těžké. V dnešní digitální éře nám mimochodem chybí miliony vzpomínek, protože skoro nikdo už netiskne fotky na papír. To se týká i mě. Přitom zrovna v rodině je velmi důležité mít ty vzpomínky zachycené. To je problém s digitálními fotkami. Chybí nám hodně rodinných vzpomínek a je to problém. Když vás doma něco zaujme, prostě jen vytáhnete mobil a uděláte fotku na něm. Mladá generace by o tom měla přemýšlet, protože vzpomínky jsou pro život velmi, velmi důležité.

Jak říkáte, každý z nás dnes nosí v kapse fotoaparát ve svém mobilu a technologie se stále vyvíjí. Kde vidíte budoucnost koňské fotografie? Je v současném světě stále dostatek místa pro profesionály jako jste vy?

No, to záleží na tiskových odděleních a na tom, co trh požaduje. Fotografování se vyvíjí opravdu rychle, je to nejen věc technologií, ale i sociálních sítí jako Facebook. Trh je dnes otevřený téměř pro každého, takže se na tuhle otázku těžko odpovídá. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Stefano, moc děkuji za rozhovor. Bylo mi potěšením a privilegiem moci s vámi mluvit.

Bylo mi potěšením. Díky moc!